Pokud se podíváme na vývoj na trhu práce během poslední recese v roce 2009, zjistíme, že nejpostiženější skupinou byli ženy a muži do 30 let. To není tak překvapivé. První reakce firem, které jsou zasaženy krizí, je, že přestanou nabírat nové zaměstnance. Mladé zaměstanance s krátkou pracovní zkušeností je obvykle též snazší a a levnější propustit. Co to však znamená pro veřejnou politiku?

Ve státech, kde standardně fungují veřejné politiky na trhu práce, by se řeklo, že využijeme vyzkoušené aktivní programy zaměstnanosti, o kterých víme, že fungují a pomáhají mladým lidem změnit nebo zvýšit kvalifikaci. Ostatně to mimo jiné udělalo i Německo během poslední krize a byl to jeden z faktorů, který přispěl k úspěšnému proplutí krizí.

Když to funguje v Německu, proč by to nemohlo fungovat v Česku? Bohužel prozatím nemohlo. Německo totiž před pár lety zavedlo něco, o čem se v Česku sotva debatuje. Byly to tzv. rigorózní evaluace existujících programů aktivní politiky zaměstnanosti. Díky tomu, že se centralizovala a zpřístupnila pro vědecké analýzy všechna data z trhu práce - a to zejména o lidech, kteří dříve prošli různými programy aktvní politiky zaměstnanosti.

V Česku je trend opačný, na aktivní politiku zaměstnanosti se vydává stále méně a ani se nesnažíme zjistit, zda tyto programy jsou k něčemu dobré a někomu skutečně pomohly. To se netýká pouze programů financovaných z vládních zdrojů - o řadě programů z fondů EU, které mají též pomoci ohroženým skupinám na trhu práce, nevíme zhola nic. 

Co z toho všeho plyne? Pokud to současná vláda myslí vážně s bojem s krizí, měla by začít se skutečnou evaluací vzdělávacích a jiných programů pro znevýhodněné skupiny na trhu práce. To, že při krizi přibývá nezaměstnaných, je přirozené, ale podstatné je vědet, jak jim pomoci a ukázat cestu zpět do zaměstnaní. Dlouhodobá pasivita a ztráta kvalifikace je totiž příliš drahý luxus, který nikomu nemůže prospět.